Agresivní chování předškolního dítěte obvykle neznamená, že je dítě zlé nebo že chce druhým skutečně ublížit. Často neumí jinak vyjádřit únavu, frustraci, žárlivost, fyzickou nepohodu, napětí ze změn nebo potřebu pozornosti.
Dospělí mu mohou pomoci tím, že jeho chování včas zastaví, stručně pojmenují, co se stalo a komu to ublížilo, nabídnou jiný způsob reakce a budou při výchově jednotní. Dítě se přitom potřebuje učit nejen tomu, co nesmí, ale také tomu, co může udělat místo strkání, bití, kousání, kopání nebo plivání.
Jak agresivita u předškolního dítěte vzniká
Pokud se dítě chová agresivně, dospělí mu mohou pomoci. Důležité je zjistit, co jeho reakci předcházelo, a zabránit tomu, aby dítě ve školkovém věku neubližovalo svým vrstevníkům, případně i sobě.
Agresivita může být reakcí na temperament dítěte, únavu, hlad, žízeň, tělesné nepohodlí, změnu prostředí, napětí v rodině, narození sourozence, nejednotnou výchovu nebo vliv druhého dítěte.
Temperament dítěte
Dítě se rodí s určitým temperamentem. Je to rys, který je mu dán už do vínku a dítě jej dědí po rodičích, prarodičích a jiných příbuzných.
Podle Eysencka se temperament člověka dělí do čtyř základních kategorií: člověk je typu flegmatického, sanguinického, cholerického a melancholického. Podle typu temperamentu je pak pro dítě charakteristická větší nebo menší míra agresivních reakcí.
Na základě své povahy je více nebo méně nastaveno k agresivním reakcím. Temperamentový rámec není u dítěte v předškolním věku ještě dotvořen, často se mění.
Flegmatické dítě
Dítě typu flegmatického je ve většině případů málo agresivní. Je spíše klidné, introvertní, pokojné.
Většinou se neúčastní šarvátek, neřeší vypjaté situace bitím či křikem. Je to dítě víceméně stabilní a v jeho chování se výraznější agresivní prvky v podstatě neobjevují.
Spíše se straní druhých dětí, rádo si hraje samo, ale nijak tím netrpí. Má rádo klidné dny, nepotřebuje kolem sebe spoustu vzruchu.
Někdy se stává, že je musí rodič víckrát vybídnout, třeba aby už šlo, aby si hledalo kamarády - nejde o to, že by se dítě ostýchalo, mnohdy se mu do toho však nechce, vystačí si samo.
Flegmatik má být více veden do akčnosti, do aktivity. Má se nějakým způsobem rozhýbat, a pokud na něj bude druhé dítě útočit, má mu být dobře vysvětleno, jak se má ohradit, co má říct, jak se zachovat.
Sanguinické dítě
Dítě typu sanquinického je dítě radostné, akční. Má rádo aktivitu, dlouho neposedí, má rádo kamarády, nápady.
Je to dítě extrovertní, má rádo společnost, vyhledává ji. Někdy je to dítě nestálé - vymyslí nějakou aktivitu a pak rychle přejde k jiné, protože ho více zaujme.
Je u něj zapotřebí hledat možnosti a způsoby, aby věci dodělalo, dotáhlo je do konce. Ve vztahu k agresivitě nemá mnoho problémů.
Agresivní nebývá, řeší věci více s úsměvem, a pokud umí dobře komunikovat, pak slovem, domluvou. Nedělá si s ničím velkou hlavu, chce být opět kamarádem třeba i dítěte, které mu ublížilo.
Sanquinik se má učit ohradit se, říct druhému, co mu vadí a co si přeje jinak, věci dotahovat kvůli sobě i kvůli druhému dítěti.
Cholerické dítě
Dítě typu cholerického je také extrovertní, je to velký kamarád a tahoun, dovede vymýšlet nejrůznější hry, dotahuje věci do konce.
Je to dítě veselé, akční, kamarádské, které rádo vede či řídí ostatní. Pokud je něco rozčílí, rychle vypění, dokáže být i agresivní ve vztahu k druhému.
Snadno druhé dítě uhodí, škrábne. Rodiče a vychovatelé mají u takového dítěte často zkušenost, že tak, jak rychle vzplane, rychle i uhasne.
Dokáže se tedy na druhé dítě nebo na druhého člověka rychle rozzlobit a rychle mu i ublížit, ale za krátkou chvíli se chová tak, jako by se nic nestalo. Chce být opět kamarád, rychle si jít zase s druhým hrát.
Dítě typu cholerického má umět pracovat se svými emocemi. Pokud je toto dítě hodně nazlobené, je třeba, aby svůj vztek ventilovalo, ne však formou útoku na druhého - na rodiče, prarodiče, kamaráda, jiné dítě.
Melancholické dítě
Dítě typu melancholického je introvert, je to dítě velice pečlivé, věci dotahuje. Pokud má něco uklízet a záleží mu na tom, dotahuje věci do podrobností a detailů.
Často se jedná o dítě maximalistické. Není spokojeno se svou prací do té doby, dokud není vše perfektně dodělané, ukončené.
Nedokáže příliš pracovat se svými emocemi, spíše je v sobě skrývá. Mnohdy se rodiči zdá, že je dítě stále v pohodě, nerozhází je až tak mnoho věcí - a najednou přijde ze strany dítěte „bum“.
Spíše neočekávané. Takové dítě dlouho drží své emoce pod pokličkou a ony pak najednou, na základě malého impulzu, vybublají na povrch.
Ve vztahu ke druhému dítěti se může v takové chvíli projevit agresivně (není to ale tak časté jako u dítěte cholerického). Může však vypěnit ve větší míře a na základě menšího impulzu, než by dospělý člověk očekával.
U dítěte melancholického typu jde v takovém případě jde o pověstnou „poslední kapku“. Je to proto, že toto dítě emoce nevypouští ze sebe, drží je.
Dítě melancholické má být učeno mluvit o svých emocích pravidelně, po částech. Tedy je vhodné je učit, aby si v sobě emoce nehromadilo, ale aby o nich řeklo dospělým, aby je ventilovalo.
Jak dítěti pomoci pracovat s temperamentem
Základní rysy u předškoláka však rodiče pozorovat mohou. Je proto velice důležité dítěti pomoct, aby si bylo více vědomo, jaké je, co má dělat samo se sebou, aby se v sobě umělo lépe orientovat.
Má si být také více vědomo toho, co jeho chování druhému způsobuje, co u něj může vyvolávat. Má mít tedy zpětnou vazbu na své chování a má mu být ukázán postup, jak může situaci urovnat, vyřešit, napravit.
Samotné vysvětlení, že dítě udělalo něco špatně, často nestačí. Dítě potřebuje konkrétní návod, jak se zachovat příště, jak vyjádřit nesouhlas, jak požádat o hračku, jak se ohradit nebo jak říct, že potřebuje klid.
Únava jako příčina agresivních reakcí
Další příčinou agresivity u fyzicky i psychicky zdravého dítěte může být větší únava. Pokud má dítě v daném dnu za sebou mnoho činností, může se odpoledne nebo večer stát, že reaguje agresivněji.
Únava mu nedovoluje více o věcech přemýšlet, zamýšlet se nad nimi. Dítě pak může reagovat prudce i na situaci, kterou by odpočaté zvládlo bez větších potíží.
Pokud je dítě hodně unavené, odborníci doporučují po něm v danou chvíli „nic nechtít“, spíše mu dovolit, aby si odpočinulo, lehlo, podívalo se na určitou pohádku, šlo už rychle spát.
Rodiče by tedy měli být k unavenému dítěti ohleduplnější a uspokojit jeho potřebu odpočinku.
Hlad, žízeň a fyzická nepohoda
U některých dětí bývá příčinou agresivity fyzická nepohoda. Pokud má dítě hlad či žízeň, tlačí ho boty a podobně, může se snáze rozjet jeho agresivní reakce.
Řešení je jednoduché: je-li to možné, je třeba danou fyzickou nepohodu dítěte co nejdříve ukončjit. Čili koupit nebo dát dítěti co nejdříve pití, jídlo, jiné boty… Zkrátka to, co potřebuje.
Důležité je dítě učit, aby o své nepohodě umělo mluvit - bude tak pro rodiče „čitelnější“. Dítě se může postupně učit říct, že má hlad, žízeň, je mu horko, něco ho tlačí nebo už potřebuje odejít.
Změny a napětí po mateřské škole
Dítě může agresivněji reagovat také v případě, že čelí změně, která se jej dotýká. Touto změnou může být nástup do mateřské školy, změna bydliště či autority.
Rodiče mají často zkušenost, že například při nástupu do mateřské školy se dítě hlavně na začátku snaží být ve vztahu k paní učitelce hodné, respektuje její pravidla a pokyny.
Poté, co pro ně přijde do školky rodič (ocitá se tedy opět „mezi svými“, může si více dovolit, více projevit svoje emoce), často se hned v šatně uvolní, dává rodiči plně najevo své emoce, které muselo držet na uzdě po dobu, co bylo ve školce.
A může se stát, že napětí uvolňuje formou agresivity - nebude se oblékat, zkouší rodiče kopat, plivnout na něj, a rodič vnímá, že dítě neposlouchá.
Je-li to možné, podnikněte nějakou překlenovací aktivitu mezi školkou a domovem. Pro některé dítě je vhodné jít ze školky domů spíše pěšky a zastavit se na hřišti nebo alespoň poskakovat, aby ze sebe vydalo emoce a nepřicházelo s nimi domů.
Je vhodné to také slovně nahlas pojmenovat - teď jsi byl ve školce, možná jsi plný radosti nebo jsi naopak naštvaný, tak to vyskáčeme nebo půjdeme indiánským pochodem a budeme pět kroků běžet a pět kroků půjdeme.
Jiné dítě naopak potřebuje chvíli klidu, kdy po příchodu ze školky nic nemusí dělat, nikam nemusí chodit. Potřebuje zkrátka odpočinek - samo si hrát doma, chvilku se třeba jen dívat na pohádku a podobně.
Je proto vhodné vnímat, jaké dítě máme doma a co potřebuje.
Napětí v rodině
Také v rodině může nastat změna, která může u dítěte vyvolat agresivní reakci - někdo v rodině onemocní, vztah rodičů se začne měnit, je náročnější a komplikovanější, rodiče se častěji hádají a podobně.
To všechno může u dítěte způsobit agresivnější reakci a dítě pak více zlobí. Dává tím najevo: Rodiče, já vám nerozumím, cítím napětí, něco se asi doma děje, co to je? Všimněte si mě, mluvte se mnou…
Pro dítě i dospělého je důležité tuto situaci pojmenovat - říct, co se děje, a to konkrétně a stručně. Je vhodné, aby při této komunikaci byli oba rodiče, aby oba věděli, co dítěti řekli, aby se na to mohli v budoucnu odvolat, popřípadě na to navázat.
Nahlas vyřečené pojmenování situace má někdy takovou sílu, že polovina starostí a nepřiměřených reakcí z dítěte rázem vyprchá.
Je také vhodné dítěti nabídnout, že danou věc či situaci „ponesou“ rodič a dítě společně, zkusí to vyřešit, budou na to myslet. Kdyby některého z nich něco napadlo, že si to řeknou.
Když například rodič jde k lékaři, má pak dítěti vhodnou formou říct, jak návštěva dopadla, co mu lékař sdělil.
Narození sourozence a žárlivost
Agresivitu ve vztahu k okolí může u dítěte vyvolat také narození sourozence. Opět je možné, že dítě těžce prožívá stav, kdy je „sesazeno ze svého trůnu“ (zejména pokud bylo dosud jedináčkem).
Přirozeně žárlí, protože pozornost je zaměřena více na jeho mladšího sourozence než na ně.
Je vhodné dítě co nejvíc zapojit do dění kolem sourozence a mluvit o výhodách, které má postavení staršího. Jako starší může například ukázat svého mladšího sourozence návštěvě, může jí o něm popovídat, jaký je, co všechno už dělá, a tak zaměřit pozornost i na sebe sama.
Je také vhodné, aby máma a starší dítě měli určitý čas jen pro sebe a aby pak udělali určitý „most“ mezi nimi dvěma a ostatními.
Aby jim pak vyprávěli o tom, co dělali, aby starší dítě mohlo sdílet s ostatními právě to, co prožilo jen samo s mámou (obrázek či prospekt z výletu, lístek z metra, z vlaku…).
A pokud to doma táta a další dítě nebo děti zvládnou udělají pro mámu a dítě, kteří byli společně venku to nejlepší. Tak se zážitky jedněch i druhých propojí a mohou je společně sdílet.
Nejednotnost ve výchově
V některých případech se může stát, že dítě je pod tlakem nejednotnosti ve výchovných přístupech. Například věci, které se učí ve školce, nazírají rodiče odlišně a u prarodičů je to zase ještě jinak.
Jak se v tom má dítě vyznat? Například ve školce má nebo i musí dávat pozor na to, aby při jídle nemluvilo. Když sedí u jídelního stolu s matkou, má rovněž dodržovat určitá pravidla - například nemá odcházet od stolu, mluvit může jen „přiměřeně“ a podobně.
Pokud je u jídla i otec, může si dítě dovolit víc, a babička a děda zase vyžadují něco jiného. Dítě pak může reagovat agresivně, provokuje svého sourozence, některé děti plivou jídlo na druhé.
Dítě v předškolním věku by se mělo více vyznat v tom, jakého člověka má před sebou a jak se má v danou chvíli chovat. Mělo by mu být už jasnější, že před paní učitelkou ve školce je to tak a tak, doma je to trochu jinak a u prarodičů zase takto.
Mnoho dětí však má tendenci stále pokoušet toleranci a důslednost člověka, kterého má právě před sebou. Proto není divu, že zkouší i jednotlivé rodinné příslušníky.
Rada je velmi jednoduchá, ale někdy jen těžko proveditelná. Důležitá je jednota v přístupu těch dospělých, kteří si to mohou vzájemně říct a vzájemně se podpořit.
Stejně důležité je tuto jednotu zdůvodnit, tedy jasně říct, proč ji takto chtějí. Takový postup je výhodný pro rodiče i pro dítě samotné, které tak bude žít ve větší jistotě, že odezvou na určité jeho chování bude vždy jednotný přístup, jednotná odpověď.
Vliv prostředí
Také vliv prostředí na dítě velice působí. Například v restauraci má dítě někdy pocit, že si může dovolit víc než ve školce, že tu rodiče budou benevolentnější, protože si v prostředí, kde jsou i jiní lidé, „nedovolí“ na dítě použít striktnější slovo a ráznou intonaci.
Dítě toho mnohdy využívá a zneužívá rodičovskou nejistotu nebo nedůslednost.
Nebát se využít pravidla 1 : 1 - tedy odvést dítě z prostředí, v němž se rodič necítí komfortně, a zareagovat až ve chvíli, kdy bude s dítětem mimo prostředí, kde se na něj dívá spousta lidí a sleduje jeho reakci.
Tedy například jít mimo restauraci či mimo obchod a zachovat tak pravidlo reakce 1 dospělý : 1 dítě.
Vliv staršího sourozence a divoké hry
Vliv druhého dítěte může být velmi silný, zejména pokud jde o staršího sourozence. Mladší dítě může převzít způsob hry, který funguje mezi sourozenci, ale nemusí rozumět tomu, že stejné chování může být pro vrstevníka nepříjemné nebo nebezpečné.
Váš syn je zvyklý hrát si se starším bráchou - je to legrace - a těžko může pochopit, že to nefunguje u stejně starých kamarádů.
Nemyslím, že by bylo řešením, že mu "zatrhnete" hraní se starším bráchou - je v tuto chvíli určitě důležitější než vrstevníci.
Mladší syn určitě nemůže rozumět tomu, že něco dělá špatně, když je mezi stejně starými dětmi.
Je proto vhodné sledovat, jaké hry spolu děti hrají, a staršího sourozence požádat, aby při společných hrách trochu ubral. Současně je třeba mladšímu dítěti ukázat, že s vrstevníky se musí nejprve domluvit, zda chtějí stejný způsob hry.
Můžete tedy "dohlížet" na to, aby si s vrstevníky nehrál tak, jak je zvyklý od bráchy - a je možná na místě mu vysvětlovat, že musí být na menší děti opatrnější - a nebo si můžete říct, že vrstevníkům "neuškodí", když se naučí hrát si s vaším synem jeho způsobem:-)
Jak zasáhnout v konkrétní situaci
V okamžiku, kdy dítě druhého strčí, udeří, kopne nebo na něj skočí, je nutné nejprve zabránit dalšímu ubližování. Dospělý má dítě fyzicky oddělit od druhého dítěte a zachovat co nejklidnější, ale pevný postup.
Dítěti je vhodné stručně říct, co se stalo a jaký to mělo dopad. Má si být více vědomo toho, co jeho chování druhému způsobuje, co u něj může vyvolávat.
Potom mu má být ukázán postup, jak může situaci urovnat, vyřešit, napravit. Nestačí pouze opakovat, že se to nesmí dělat.
Dítě se může učit říct například to, co mu vadí, co si přeje jinak, nebo že chce začít jinou hru. Sanquinik se má učit ohradit se, říct druhému, co mu vadí a co si přeje jinak, věci dotahovat kvůli sobě i kvůli druhému dítěti.
U cholerického dítěte je třeba, aby svůj vztek ventilovalo, ne však formou útoku na druhého - na rodiče, prarodiče, kamaráda, jiné dítě.
U melancholického dítěte je vhodné emoce zachytávat dříve, než se nahromadí. Dítě melancholické má být učeno mluvit o svých emocích pravidelně, po částech.
Je vhodné dítě z kolektivu vyřadit?
Úplné vynechání kolektivu nemusí být řešením. Dítě potřebuje postupně zjistit, jak se hraje s vrstevníky, a tuto dovednost se učí především v konkrétních situacích.
Současně však není vhodné nechávat dítě bez dozoru v prostředí, kde opakovaně ubližuje druhým. Dospělý má jeho kontakt s ostatními dětmi předvídat, být dostatečně blízko a zasáhnout dříve, než dojde ke strčení nebo úderu.
Netrapte se tím tolik - s věkem tomu bude syn lépe rozumět, naučí se rozlišovat, co může s bráchou a co s vrstevníky.
A se starším synem o tom můžete promluvit - aby trochu ubral :-) Držím palce Dana
Co dítě potřebuje dlouhodobě
Dítě potřebuje bezpečné hranice, předvídatelné reakce dospělých a příležitost učit se zacházet s vlastními emocemi. Má mít zpětnou vazbu na své chování a má mu být ukázán postup, jak může situaci urovnat, vyřešit, napravit.
Flegmatik potřebuje podporu v aktivitě a v sebeobraně. Sanguinik potřebuje trénovat vytrvalost, vyjádření vlastních hranic a dokončování situací.
Cholerické dítě potřebuje bezpečné způsoby ventilace vzteku. Melancholické dítě potřebuje pravidelně mluvit o emocích, aby je nehromadilo až do náhlého výbuchu.
Pro všechny děti je důležité, aby dospělí rozlišovali mezi dítětem a jeho chováním. Agresivní jednání je třeba zastavit, ale dítě potřebuje slyšet také to, že problémem je konkrétní čin, nikoli jeho samotná osobnost.
