Odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem upravuje občanský zákoník zejména v ustanoveních § 2933 až § 2935. Základní pravidlo je přísné: způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, a to bez ohledu na to, zda bylo zvíře pod jeho dohledem, pod dohledem jiné osoby, které je svěřil, anebo zda se zatoulalo či uprchlo.
Vedle vlastníka odpovídá společně a nerozdílně také osoba, které bylo zvíře svěřeno nebo která je chová či jinak používá. U některých domácích zvířat, jež slouží k výkonu povolání, výdělečné činnosti, obživě nebo jako pomocník osoby se zdravotním postižením, je možné se povinnosti k náhradě zprostit, pokud odpovědná osoba prokáže potřebnou pečlivost.
Právní základ odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem
Nový občanský zákoník zavedl s účinností od 1. 1. 2014 zvláštní právní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem. Ustanovení § 2933 až § 2935 občanského zákoníku představují speciální skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu.
Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, se škoda způsobená zvířetem posuzovala podle obecné úpravy odpovědnosti za škodu. Nový občanský zákoník se po vzoru německého občanského zákoníku vydal cestou zvláštní úpravy těchto případů.
Živé zvíře má podle občanského zákoníku zvláštní význam a hodnotu jako smysly nadaný živý tvor. Zvíře není považováno za věc a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.
Kdy vzniká povinnost k náhradě škody
K tomu, aby vznikl nárok na náhradu škody způsobené zvířetem, musí dojít k naplnění tří předpokladů: škodní událost způsobená zvířetem, vznik škody a příčinná souvislost mezi škodní událostí a vznikem škody.
- Škodní událostí může být například útok psa nebo vběhnutí zdivočelé zvěře pod auto.
- Škodou může být například poškození oděvu, zranění osoby nebo náklady na veterinární péči.
- Mezi chováním zvířete a vzniklou škodou musí existovat příčinná souvislost.
Předmětná ustanovení se použijí pouze v případech, kdy původ újmy spočívá skutečně v chování zvířete. Pro účely náhrady škody přichází v úvahu pouze škoda, kterou způsobilo živé zvíře nezávisle na přímé lidské vůli.
Škodní událost musí být způsobena chováním zvířete. Je nepodstatné, zda chování zvířete vyvolaly vnější podněty nebo jeho biologické procesy.
Z hlediska povinnosti k náhradě škody je tedy lhostejné, zda je chování zvířete způsobeno například zahoukáním vlaku, které zvíře vyleká, ohňostrojem, vakcínou, agresivní povahou nebo špatným výcvikem.
Kdy se zvláštní úprava nepoužije
Škoda způsobená zvířetem se podle § 2933 neposuzuje, pokud zvíře slouží pouze jako nástroj člověka. Pokud například někdo poštve psa na třetí osobu, je pes pouze nástrojem škůdce.
Užití zvláštní skutkové podstaty nebude možné například ani v případě, pokud neposlušného psa použijeme jako nástroj a někoho s ním udeříme, neboť taková újma by neměla původ v chování zvířete, nýbrž v užití zvířete jako jiné neživé věci.
Obdobně se posuzuje škoda způsobená mrtvým zvířetem, například infekce z uhynulého zvířete, pokud nejde o škodu způsobenou provozní inností.
Odpovědnost vlastníka zvířete podle § 2933
Ustanovení § 2933 obsahuje základní pravidlo, které určuje povinnost vlastníka zvířete nahradit způsobenou škodu. Vlastník odpovídá bez ohledu na to, zda má zvíře přímo ve své dispozici.
Vlastník zvířete odpovídá také v případě, že bylo zvíře pod dohledem osoby, které je svěřil, nebo že se zvíře zatoulalo či uprchlo. Vlastník tedy odpovídá i v situacích, kdy nad zvířetem nemá faktickou kontrolu.
Zavinění vlastníka není rozhodné a vlastník se své odpovědnosti podle § 2933 nemůže zprostit. Jedná se o absolutní objektivní odpovědnost za zvýšené riziko spojené s chovem zvířat.
Kdo je vlastníkem zvířete
Osobou povinnou k náhradě škody je vždy vlastník zvířete. Jeho odpovědnost se odvozuje od právního stavu, tedy od vlastnického práva, nikoli od toho, kdo měl zvíře v okamžiku škodní události fakticky u sebe.
Nejvyšší soud konstatoval, že osobami povinnými k náhradě škody podle § 2933 občanského zákoníku jsou vlastník zvířete a s ním společně a nerozdílně osoba, které bylo zvíře svěřeno nebo která zvíře chová či jinak používá.
Účelem rozšíření okruhu osob odpovědných za škodu a založení jejich solidární odpovědnosti je usnadnění postavení poškozeného při vymáhání náhrady škody.
Osoba, které bylo zvíře svěřeno
Osobou, která odpovídá společně a nerozdílně s vlastníkem, je osoba, které vlastník zvíře svěřil nebo která zvíře chová či jinak používá.
Jde zejména o osobu, do jejíž péče bylo zvíře s důvěrou přenecháno do ochrany, pod dozor nebo vedení, která ho pro jiného opatruje, stará se o něj, vykonává nad ním dohled nebo realizuje jeho užitnou hodnotu ve svůj prospěch.
Svěření předpokládá získání detence zvířete od jiného. Nemusí k němu dojít přímo od vlastníka ani na základě smlouvy, postačuje pouhá společenská úsluha.
Nevyžaduje se více či méně formální předání zvířete, rozhodující je dohoda, byť i konkludentní, mezi vlastníkem a osobou, jíž se zvíře svěřuje. Není rozhodné, zda jde o svěření trvalé či dočasné, úplatné nebo bezúplatné.
Pro stanovení toho, kdo má zvíře svěřené, mohou sloužit různé indicie, například péče o přístřeší, zdraví, bezpečí a obživu zvířete, hrazení nákladů na obživu zvířete, úhrada za pojištění zvířete z důvodu možného způsobení újmy nebo používání zvířete v hospodářství či v domácnosti.
Solidární odpovědnost vlastníka a jiné osoby
Pokud zvíře způsobí škodu v době, kdy je má u sebe jiná osoba, které bylo zvíře svěřeno nebo která je chová či jinak používá, odpovídá tato osoba společně a nerozdílně s vlastníkem.
Solidární odpovědnost znamená, že poškozený může požadovat celou náhradu po kterémkoli z odpovědných subjektů. Vlastník a další odpovědná osoba se mezi sebou následně vypořádají podle účasti na způsobení škody.
Typickým příkladem je situace, kdy vlastník požádá souseda, aby psa vyvenčil, a pes během venčení pokouše jiného psa. Za způsobenou škodu odpovídají solidárně vlastník zvířete a soused, který zvíře venčil.
Absolutní objektivní odpovědnost
Odpovědnost podle § 2933 je objektivní, protože se nevyžaduje zavinění odpovědné osoby. Poškozený nemusí prokazovat, že vlastník porušil konkrétní právní povinnost nebo že zanedbal dohled nad zvířetem.
Vlastník zvířete odpovídá i tehdy, pokud učinil veškerá preventivní opatření, která po něm lze v danou chvíli rozumně požadovat.
Smyslem této úpravy je chránit společnost před riziky vyplývajícími z často nevyzpytatelného chování zvířat. Vlastník má povinnost dostatečně zabezpečit zvíře, aby nezpůsobilo škodu, avšak u běžného režimu podle § 2933 ho ani pečlivé zabezpečení samo o sobě odpovědnosti nezbavuje.
Praktický příklad útoku psa
Dojde-li během venčení psa v parku k incidentu a bude pokousán jiný pes, lze původ škody spatřovat v chování zvířete a uplatní se systém odpovědnosti za škodu podle zvláštní skutkové podstaty.
Za případné léčebné výlohy u veterináře odpovídá vlastník psího agresora, a to i za předpokladu, že učinil veškerá preventivní opatření, která po něm lze v danou chvíli rozumně požadovat.
Obdobně se bude posuzovat situace, kdy k útoku dojde při venčení psa sousedem, kterého o to požádal vlastník zvířete a za tímto účelem mu zvíře svěřil, s tím rozdílem, že za způsobenou škodu budou odpovídat solidárně oba.
Privilegovaná zvířata podle § 2934
Ustanovení § 2934 zmírňuje přísnou odpovědnost podle § 2933 u přesně vymezené kategorie zvířat. Vlastník i osoba, které bylo zvíře svěřeno, se mohou povinnosti k náhradě zprostit, pokud prokážou splnění zákonných podmínek.
Slouží-li domácí zvíře vlastníku k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, anebo slouží-li jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením, zprostí se vlastník povinnosti k náhradě, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti.
Za týchž podmínek se povinnosti k náhradě zprostí i ten, komu vlastník zvíře svěřil.
Podmínky liberace
Pro zproštění odpovědnosti musí být splněny dvě skupiny podmínek. Za prvé musí jít o domácí zvíře, které slouží zákonem stanovenému účelu, a za druhé musí vlastník nebo osoba, které bylo zvíře svěřeno, prokázat potřebnou pečlivost nebo neodvratitelnost škody.
- zvíře slouží k výkonu povolání;
- zvíře slouží k jiné výdělečné činnosti;
- zvíře slouží k obživě;
- zvíře slouží jako pomocník osoby se zdravotním postižením;
- při dozoru nad zvířetem nebyla zanedbána potřebná pečlivost, nebo
- škoda by vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti.
V ostatních případech se vlastník povinnosti k náhradě škody zprostit nemůže, samozřejmě nedojde-li ke škodě pouze způsobením poškozeného, což bude zcela výjimečné.
Co je domácí zvíře
Občanský zákoník pojem domácí zvíře výslovně nedefinuje. Při výkladu tohoto pojmu je nutné vyjít z obecného významu slovního spojení a z pojetí uvedeného v důvodové zprávě.
Domácí jsou podle soukromoprávního pojímání ta zvířata, jejichž druh žije s člověkem buď bezvýjimečně, anebo z převážné části. Divoká jsou naopak zvířata, jejichž druh žije zcela nebo převážně ve volné přírodě, byť jsou jednotlivé kusy člověkem chovány v zajetí.
Za domácí zvířata lze s jistotou označit psy, kočky, koně, ovce, prasata, dobytek nebo králíky. Existence pštrosích nebo krokodýlích farem však nic nemění na tom, že pštros i krokodýl jsou z hlediska občanského zákoníku divoká zvířata.
Mezi domácí zvířata nebude patřit například anakonda, byť je chována v bytě ve skleněném akváriu. Stejně tak existence volně žijících zdivočelých holubů nebo koček nemění nic na tom, že holub i kočka jsou domácí zvířata.
Hranice mezi domácími a divokými zvířaty není zcela ostrá a může být proměnlivá v závislosti na konkrétní situaci. Pro posouzení je rozhodující druhové zařazení zvířete, nikoli pouze prostředí, v němž je konkrétní zvíře chováno.
Zvíře sloužící k povolání, výdělečné činnosti nebo obživě
Domácí zvíře sloužící k výkonu povolání je takové, které je chováno za účelem splnění určitých úkolů či pracovních povinností. Takové zvíře by mělo mít pro tyto účely i speciální výcvik.
Typicky může jít o policejního psa, hlídacího psa nebo hospodářská zvířata chovaná pro suroviny. První skupina zahrnuje zvířata používaná při určité soustavné činnosti, například loveckého psa, hlídacího psa nebo hospodářská zvířata chovaná pro suroviny.
Nebude se jednat o zvířata, která jsou pouze výjimečně používána pro plnění pracovních úkolů. Důležité je, že nejde o zvířata užívaná pouze z důvodů soukromého zájmu vlastníků.
Lovecký pes tedy nebude za takové zvíře bez dalšího považován. Je nutné, aby se jednalo o zvíře, které je užíváno za účelem obživy, výdělečné činnosti či k výkonu povolání.
Asistenční zvířata
Druhou skupinu tvoří asistenční zvířata, která usnadňují život osobám se zdravotním postižením a pomáhají jim vyrovnat se s jejich hendikepem.
U těchto zvířat lze očekávat, že jsou k takovému účelu primárně určena a řádně vycvičena. Typickým příkladem jsou vodicí psi pro osoby se zrakovým postižením.
Odborná veřejnost upozorňuje na aplikační potíže, které může přinášet dělení na domácí a ostatní zvířata. Toto dělení může například znemožnit užití liberace u asistenčních zvířat, která u nás nejsou domestikována.
Canisterapie tak může mít jiný právní režim než terapie, při níž je využíváno exotické ptactvo, přestože účel a smysl asistence zvířat je v obecné rovině zcela totožný.
Potřebná pečlivost při dozoru
Pečlivý dozor zahrnuje veškerou starost o zvíře při vynaložení míry pečlivosti, kterou lze vyžadovat od průměrně obezřetného a rozvážného vlastníka.
Při posuzování potřebné pečlivosti se zohledňují okolnosti konkrétního případu, například druh zvířete, jeho vlastnosti, okolní prostředí, místo vzniku škodní události, způsob zabezpečení zvířete, zkušenosti osoby vykonávající dohled a její pokyny či instrukce.
Vlastník je povinen na vlastní zodpovědnost zabezpečit zvíře tak, aby nepůsobilo jakoukoliv škodu. Forma potřebných opatření však záleží na konkrétním případu.
Má-li zvíře nebezpečné vlastnosti, musí být chováno tak, aby jeho nebezpečná vlastnost nemohla způsobit škodu. Povahově nebezpečný pes by měl být zajištěn tak, aby běžně nepřišel do styku s lidmi.
Například v místě zvýšeného výskytu a pohybu osob je vlastník povinen zajistit psa takovým způsobem, aby zabezpečil ochranu okolí a minimalizoval riziko kontaktu psa s další osobou, a to i v případě, že útok psa byl reakcí na počínání kolemjdoucího dítěte.
Pokud například vlastník zabezpečí ohradu s dobytkem elektrickým plotem a zajistí dohled nad ním personálem, nemusí být povinen k úhradě vzniklé škody, pokud prokáže, že potřebnou pečlivost nezanedbal.
Příklad hlídacího psa v průmyslovém objektu
V průmyslovém objektu může místnímu hlídači sloužit pes k výkonu jeho povolání. Pokud pes během směny kousne člověka, který jde po chodníku okolo objektu, může jít o privilegované zvíře ve smyslu § 2934.
Jestliže však hlídač zapomene zavřít bránu a pes mu uteče, není možné takové počínání označit za vynaložení potřebné pečlivosti. V takovém případě není možné uplatnit liberační důvod ke zproštění odpovědnosti za náhradu újmy pokousanému člověku.
Poměr mezi § 2933 a § 2934
Ustanovení § 2933 a § 2934 tvoří vztah obecného a speciálního ustanovení. Pokud jsou splněny podmínky pro použití § 2934, má toto speciální ustanovení aplikační přednost.
| Ustanovení | Typ odpovědnosti | Možnost zproštění |
|---|---|---|
| § 2933 | Absolutní objektivní odpovědnost | Obecně není možná |
| § 2934 | Objektivní odpovědnost s možností liberace | Možná při splnění zákonných podmínek |
| § 2935 | Odpovědnost při svémocném odnětí zvířete | Osoba, která zvíře odňala, se zprostit nemůže |
Rozdíl v koncepci odpovědnosti spočívá v tom, že osoby podle § 2933 chovají zvířata jen pro potěchu či zálibu, zatímco § 2934 míří na situace, kdy jsou zvířata chována k vyšším užitkům.
U zvířat chovaných pouze pro potěchu nebo zálibu není důvod omezovat odpovědnost jejich vlastníků. U zvířat sloužících k povolání, výdělečné činnosti, obživě nebo jako pomocník osoby se zdravotním postižením by však absolutní objektivní odpovědnost mohla být příliš tvrdá.
Spolupůsobení poškozeného na vzniku škody
I v případě objektivní odpovědnosti je třeba se zabývat spolupůsobením poškozeného na vzniku škody. Ustanovení § 2918 občanského zákoníku stanovuje, že pokud bylo jednání poškozeného jednou z příčin vzniku újmy, náhrada škody se poměrně sníží.
Škoda se nedělí, pokud se okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, podílejí na škodě jen zanedbatelným způsobem.
Konečná úvaha o tom, nakolik se na škodě podíleli jednotliví účastníci, vždy závisí na skutkových okolnostech konkrétního případu a na porovnání všech okolností, které mohly mít a měly vliv na výsledek.
Případné vyprovokování zvířete k útoku poškozeným může být významné jako spolupůsobení poškozeného na vzniku škody. Samo o sobě však nevede automaticky k vyloučení odpovědnosti vlastníka.
Rozhodovací praxe k podílu poškozeného
V případě, kdy se poškozený v rozporu se zákazovou značkou pohyboval na pozemní komunikaci na kole a při jízdě byl pokousán psem, který unikl z nedůsledně zajištěného dvora, soud spoluzavinění poškozeného neshledal.
V popsané věci nebylo prokázáno, že by pes zaútočil pouze na cyklistu a že by při svém úniku z nedůsledně zajištěného dvora do ulice chodce neporanil.
V jiných případech soudy stanovily míru spoluzavinění poškozeného ve výši 20 %, 30 % nebo 50 % podle konkrétních okolností případu. Z dostupné rozhodovací praxe lze předpokládat, že snížení náhrady škody způsobené zvířetem z důvodu spolupůsobení poškozeného obvykle nepřesáhne 50 %.
Svémocné odnětí zvířete podle § 2935
Ustanovení § 2935 řeší situace, kdy je zvíře vlastníkovi nebo osobě, které je vlastník svěřil, svémocně odňato třetí osobou.
Svémocným odnětím se rozumí čin, kterým si osoba k něčemu pomůže vlastní mocí bez zákonného podkladu. Typicky může jít o krádež nebo loupež.
Odňala-li třetí osoba svémocně zvíře vlastníku nebo osobě, které vlastník zvíře svěřil, nahradí třetí osoba škodu způsobenou zvířetem sama, prokáže-li vlastník nebo osoba, které vlastník zvíře svěřil, že odnětí nemohli rozumně zabránit.
Neprokáže-li vlastník nebo osoba, které vlastník zvíře svěřil, že odnětí nemohli rozumně zabránit, hradí takto vzniklou škodu společně a nerozdílně s třetí osobou.
Osoba, která zvíře odňala, se povinnosti k náhradě škody nemůže zprostit vůbec.
Co znamená rozumné zabránění odnětí
Vlastník nese důkazní břemeno o učinění opatření, která měla odnětí zabránit. Může jít například o zabezpečení kotce proti vloupání zámkem a o jiná opatření.
Z dikce sousloví „rozumně zabránit“ lze odvodit náležitou míru opatrnosti, kterou lze očekávat od rozumné osoby v obdobném postavení vlastníka.
Tyto případy se hodnotí subjektivně s objektivním korektivem. Rozhodující budou zejména způsob zabezpečení zvířete, okolnosti odnětí a to, zda bylo možné rozumně očekávat, že se třetí osoba zvířete zmocní.
Náhrada nákladů při poranění zvířete
Při poranění zvířete je škůdce povinen nahradit účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví zraněného zvířete.
Zákon poskytuje majiteli zvířete také právo požadovat po škůdci přiměřenou zálohu na pokrytí části nákladů.
O účelně vynaložené náklady jde i tehdy, pokud náklady na péči o zdraví podstatně převyšují cenu zvířete.
Příklad operace psa
Pan Cyril Malina je vášnivý pejskař, který se věnuje tomuto koníčku již přes 30 let. Pravidelně se svým německým ovčákem Maxem trénuje na cvičáku.
Jednou po tréninku Zbyšek hrozně rozčílil štěkot Maxe, neudržel své nervy na uzdě a Maxe kopl do žeber. Když uviděl, že Max na tom není dobře, vzal svou fenku do náruče a rychlou jízdou z místa incidentu utekl.
Operace devítiletého německého ovčáka stála bezmála 16 tis. Kč. Tuto částku, jakož i náklady na další nezbytnou péči, Cyril po Zbyškovi požadoval.
Cyril je po Zbyškovi oprávněn žádat náhradu celé operace, a to včetně dalších účelně vynaložených nákladů na péči o Maxe podle § 2970. Argument, že samotná cena operace mnohonásobně převyšuje cenu Maxe, není důvodný.
Jak se určuje rozsah náhrady
Nový občanský zákoník pracuje s pojmem újma, která může být majetková nebo nemajetková. Majetková újma spočívá například ve snížení hodnoty majetku, zatímco nemajetková újma nemá majetkovou povahu.
Hradí se skutečná škoda, tedy to, oč se majetek poškozeného způsobením škody snížil. Poškozený může požadovat také ušlý zisk, tedy to, co mu ušlo, nebýt způsobené škody.
Škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu, například opravou poškozené věci. Pokud není možné uvést věc do předešlého stavu nebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.
Při určování výše škody se vychází z obvyklé ceny v okamžiku poškození. Zohlední se také to, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit.
Nemajetková újma spojená se zraněním zvířete
Samotná objektivní odpovědnost vlastníka zvířete ještě automaticky neznamená vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy majitele poraněného zvířete.
Nejvyšší soud uvedl, že vlastník je povinen hradit újmu způsobenou jeho zvířetem bez ohledu na protiprávnost a zavinění, avšak žalobce požadující náhradu nemajetkové újmy podle § 2971 musí tvrdit a prokázat, že újma byla způsobena protiprávním činem.
Může jít například o situaci, kdy žalovaný vlastník při zacházení se psem porušil z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost nebo způsobil újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné.
Za osobní neštěstí, které je podmínkou pro přiznání náhrady nemajetkové újmy podle § 2971, nelze považovat situaci, kdy chovatel psa poškozeného na zdraví jiným psem ztratil možnost zúčastňovat se s ním závodů a výstav, avšak svého psího společníka neztratil.
Nutná obrana a krajní nouze
Občanský zákoník upravuje také situace, kdy někdo způsobí škodu, avšak není povinen k její náhradě. Jedná se o institut nutné obrany a krajní nouze.
Ten, kdo odvrací bezprostředně hrozící nebo trvající protiprávní útok, není povinen k náhradě škody, pokud způsobí útočníkovi újmu. Obrana však nesmí být zcela zjevně nepřiměřená, zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením útoku.
Nutnou obranou může být například odvracení útoku poštvaného psa svým majitelem.
Ten, kdo odvrací od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí újmy, není povinen k náhradě újmy tím způsobené, nebylo-li za daných okolností možné odvrátit nebezpečí jinak nebo nezpůsobí-li následek zjevně stejně závažný či ještě závažnější než újma, která hrozila.
Kdo odvracel hrozící újmu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů a na náhradu újmy, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož zájmu jednal.
Škody způsobené volně žijící zvěří
Odpovědnost za škody způsobené volně žijící zvěří se může řídit nejen občanským zákoníkem, ale také zvláštní úpravou obsaženou v zákoně č. 449/2001 Sb., o myslivosti.
Zákon o myslivosti výslovně zmiňuje mezi předměty právní úpravy náhradu škody způsobené zvěří a při provozování myslivosti.
Uživatel honitby je povinen hradit škodu, která byla v honitbě způsobena při provozování myslivosti na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě či lesních porostech, a také škodu, kterou v honitbě způsobila zvěř.
Tato povinnost je ve zvláštním předpisu upravena včetně lhůt pro uplatnění nároku. To je rozdíl oproti obecné úpravě v občanském zákoníku.
Vlastnictví k volně žijící zvěři
Východiskem pro určení odpovědnosti za škody způsobené volně žijící zvěří je otázka, zda tato zvěř má vlastníka, a pokud jej má, kdo tímto vlastníkem je.
České myslivecké právo považuje volně žijící zvěř tradičně za věc ničí, tedy res nullius. Volně žijící zvěř proto nemá vlastníka a vlastnické právo k ní lze nabýt pouze fyzickým zmocněním v souladu se zákonem.
Vlastnictví k neulovené a nepřivlastněné zvěři nikomu nepatří. První osobou, která může zvěř přivlastnit, však nemůže být jakákoli osoba, například pytlák, nýbrž jen osoba, která je k tomu zákonem oprávněna.
Zvěř nelze ztotožnit s vlastnickým právem k pozemku, na němž se pohybuje, protože se pohybuje volně bez ohledu na hranice pozemků.
Zvěř v oborách
U zvěře žijící v oborách se v minulosti opakovaně vyslovil názor, že tato zvěř je předmětem vlastnictví a vlastnické právo k ní od počátku svědčí osobě, která ji koupila nebo vyšlechtila.
Ačkoliv tento právní názor není v soudní praxi obecně sdílen a jeho správnost je vysoce sporná, lze očekávat, že civilní soudy budou vycházet ze závěru, že zvěř v oboře nelze považovat za věc ničí, neboť tato zvěř od počátku svého vlastníka má.
U oborní zvěře bude osobou odpovídající za škody primárně vlastník zvěře. Kdo je v konkrétním případě vlastníkem oborní zvěře, musí být vždy předmětem zkoumání a dokazování.
Bude jím zpravidla uživatel obory, v případech nájmů obor jím však může být i držitel obory nebo osoba zcela jiná.
Důkazní břemeno a uplatnění nároku
V případném sporu o odškodnění způsobené újmy je poškozená strana zatížena důkazním břemenem. Poškozený musí prokázat zejména škodní událost, vznik škody a příčinnou souvislost mezi chováním zvířete a vzniklou újmou.
U § 2933 poškozený nemusí prokazovat zavinění vlastníka ani zanedbání jeho povinností. U § 2934 naopak vlastník nebo osoba, které bylo zvíře svěřeno, musí prokázat okolnosti umožňující zproštění odpovědnosti.
U § 2935 musí vlastník nebo osoba, které bylo zvíře svěřeno, prokázat, že svémocnému odnětí nemohli rozumně zabránit.
Při škodě způsobené zvířetem je významné zajistit důkazy o průběhu události, rozsahu zranění, výši nákladů a totožnosti vlastníka či osoby, která měla zvíře v době události u sebe.
Rozsah odpovědnosti v přehledu
| Situace | Odpovědná osoba | Možnost zproštění |
|---|---|---|
| Zvíře způsobí škodu pod dohledem vlastníka | Vlastník | Podle § 2933 obecně ne |
| Zvíře způsobí škodu pod dohledem osoby, které bylo svěřeno | Vlastník a svěřená osoba společně a nerozdílně | Podle § 2933 obecně ne |
| Zvíře uprchne nebo se zatoulá | Vlastník | Podle § 2933 obecně ne |
| Privilegované domácí zvíře | Vlastník nebo svěřená osoba | Ano, při prokázání potřebné pečlivosti nebo neodvratitelnosti škody |
| Zvíře je odňato krádeží nebo loupeží | Osoba, která zvíře odňala; případně solidárně i vlastník nebo svěřená osoba | Vlastník či svěřená osoba při prokázání, že odnětí nemohli rozumně zabránit |
Praktické rozlišení podle typu zvířete
Pokud je zvíře chováno pouze pro potěchu nebo zálibu, uplatní se zpravidla přísný režim absolutní objektivní odpovědnosti podle § 2933.
Pokud jde o domácí zvíře, které slouží k výkonu povolání, výdělečné činnosti, obživě nebo jako pomocník osoby se zdravotním postižením, může být odpovědnost zmírněna podle § 2934.
Rozlišení však nemusí být vždy jednoduché. Odlišně může být posuzováno, pokud ze zoologické zahrady uprchne stádo koní jako domácích zvířat a pokud škodu způsobí tlupa opic jako divokých zvířat.
V případě škody způsobené opicemi bude zoologická zahrada povinna nahradit škodu za každé situace, zatímco povinnosti k náhradě škody způsobené koňmi se bude moci zprostit, pokud prokáže splnění podmínek § 2934.
Význam judikatury
Přestože ustanovení občanského zákoníku upravující náhradu škody způsobené zvířetem mohou působit poměrně jasně, v praxi se objevují problémy při jejich výkladu.
Nejvyšší soud se zabýval například vymezením osoby, která má zvíře svěřené, odpovědností manželů ve společném jmění, náhradou nemajetkové újmy majitele poraněného zvířete i otázkou spolupůsobení poškozeného.
Každý případ škody způsobené zvířetem je nutné posuzovat individuálně. Rozhodující mohou být druh a vlastnosti zvířete, účel jeho chovu, způsob zabezpečení, osoba vykonávající dohled, místo škodní události, jednání poškozeného a konkrétní rozsah vzniklé újmy.
