Označení „dušek zlobivý chlapeček“ souvisí s Jaroslavem Duškem, českým hercem, improvizátorem a výraznou osobností spojenou s alternativním divadlem, toltéckými dohodami, raw food, neobvyklými pohledy na dýchání a svérázným životním stylem. V dostupném materiálu se však přesné vysvětlení tohoto konkrétního označení neobjevuje.
Jaroslav Dušek je v textech představen jako člověk, který rád zkoumá vlastní zkušenost, odmítá automatické přijímání společenských názorů a své postoje vyjadřuje osobitě, často s humorem a nadsázkou. Vedle herectví se věnuje improvizaci, představením „Čtyři dohody“ a „Pátá dohoda“, cestám za Toltéky, charitě a tématům stravování, dýchání i vzdělávání.
Jaroslav Dušek jako svérázná osobnost
S Jaroslavem Duškem jsem se sešla v restauraci School. Přiběhl, zul si boty, dal řeč s dlaždičkami, pak se, stále naboso, pohodlně uvelebil na pohovčičce a začali jsme si povídat… o potravě, dýchání, toltéckých rituálech i české charitě.
Už dlouho jsem nepoužila termín „září zdravím“ - u tohoto člověka mě ovšem nenapadá přiléhavější definice. Jeho vystupování působí bezprostředně, hravě a současně záměrně vybočuje z běžných společenských očekávání.
Dušek se v rozhovorech často vrací k otázce, zda člověk skutečně jedná podle vlastního rozhodnutí, nebo pouze přebírá názory svého okolí. Právě odstup od ustálených systémů je jedním z motivů, které se objevují v jeho úvahách o jídle, zdraví, divadle, vzdělávání i mezilidských vztazích.
Raw food, klíčky a změna jídelníčku
Teď zrovna maso nejím, teď jsem narazil na ten raw food. V Praze jsou dvě restaurace, jedna je někde u MeetFactory, no a ta druhá se jmenuje Secret of Raw a je v Seifertově ulici na Žižkově.
Já to objevil náhodou, protože jsem si tam dal sraz s kamarádem, jehož dívka tam pracuje. Teď tam chodím docela často, snažím se dávat si tam schůzky, nadchlo mě to. Šokovalo mě, jak je to dobrý!
A jak jsem si tam začal dávat schůzky, tak jím raw food. A jak jsem ten raw food začal jíst, tak mi to nějak vytlačilo to maso z jídelníčku.
Já říkám raw food, protože on ten výraz syrová strava zní divně, raw food je takový svižnější, rychlejší. Ono to ve skutečnosti není úplně syrové, upravuje se to do 42,5 stupně Celsia.
Nevaří se nic, nepoužívá se žádná mouka, mléko, vejce, všechno se šlehá, mixuje nebo maceruje, nakládá se to do oleje nebo klíčí. Oni to umějí různě k sobě slepit, třeba namočeným lněným semínkem, s tím se propojí různý zrno, z toho se udělá placka a suší se v sušičce na ovoce.
Je to úžasný chuťově, jsou to úplný kulinářský hody. Doma mám klíčky, pořád klíčím a jím klíčky, pohanku, červenou čočku; oves nechtěl vyklíčit, len zlatý se taky moc nepředvedl, ale jinak zkouším nakličovat všechno možný a všechno mi ohromně chutná.
Vliv divadla a „Divoké kuchařky“
A do toho jsem dělal v Divadle Kampa „Duši K“ s Pavlou Dudkovou. Tahle dívka napsala „Divokou kuchařku“.
Měla to jako svoji diplomovou práci a je to o tom, co všechno můžete sníst venku v přírodě. Kdybyste se chtěli inspirovat, najdete ji na trochu zvláštní internetové adrese.
Takže s Pavlou jsme dělali „Duši K“, do toho ten raw food, takže mě to popadlo, sotva něco vyklíčí, už to žeru… teď jsem na tohleto zaměřený, ono mi to svědčí, to bych teď momentálně jedl ze všeho nejvíc.
Teď zrovna to maso moc nejím. Tentokrát je to podle jeho slov jiné než dříve, kdy se pro určitý způsob stravování rozhodl vědomě a záměrně.
Proč přestal jíst maso
Já třeba nejedl tři roky maso. Ale to bylo z rozhodnutí, to jsem si řekl: Nebudu jíst maso. Jsem zvědavý, co se bude dít.
Nebo jsem třeba tři roky nepil žádný alkohol. Ani pivo, nic. Zkoumal jsem, jaký to je. Dělal jsem se sebou nějaký pokusy a teď to maso jakoby samo zmizelo, ten pocit je úplně jiný, já na něj prostě vůbec nemám chuť.
Jeho současný vztah k masu tedy nevychází pouze z předem přijatého zákazu. Popisuje ho jako spontánní změnu chuti, která podle něj souvisela s raw food, klíčením, četbou a dýchací technikou.
„Čínská studie“ a rostlinná strava
Nedávno jste křtil třetí vydání knihy „Čínská studie“… Ano, to je výborná kniha od pana Campbella.
Čínská studie je šokující v tom, že ji napsal chlap, který byl studovaný doktor, vyrostl jako farmářský dítě, snídal slaninu, vajíčka, litry mléka, hodně masa… a coby lékař se až hrozil vegetariánství, to považoval za scestné.
Jenže pak začal dělat průzkumy, zkoumal, jak se stravují lidi hlavně v Číně, zkoumal účinky na organismus, a najednou tenhleten farmářský syn byl doveden díky své vědecké poctivosti k tomu, co napsal - že maso je vlastně neprospěšné, že jemu vychází živočišná bílkovina jaksi méně výhodná než ta rostlinná.
Ten průzkum trval desítky let, takže to asi nebude jen tak nahodilá záležitost. A mně se na tom právě líbí ta cesta od toho farmářského syna.
Tyto výroky představují Duškovo osobní čtení knihy a jeho vlastní interpretaci vztahu mezi živočišnými a rostlinnými bílkovinami. Nejde o obecné lékařské doporučení.
Pocit hladu a energie z klíčků
Nepřepadá vás ani nějaký hlodavý pocit hladu? Nenene, právě že ne, a nevzniká to z rozhodnutí, není to jako „dnes budu držet půst, nic si nedám“.
Prostě se přistihnu, že nic nejím nebo jsem snědl pár klíčků tam z té klíčící misky. Ty klíčky v sobě mají tak ohromnou energii, že vám jich stačí pár!
A vedle toho se mi stalo, že jsem se zakousl do nějakého celozrnného rohlíku a přišlo mi to jako tak banální hmota, tolik jsem toho musel sežvýkat a nic se jako nedělo…
Nic nepřišlo, zatímco z toho raw foodu to máte okamžitě, máte pocit, že to do vás rovnou vstupuje.
Endogenní dýchání podle Frolova
Právě - a do toho všeho jsem začal dýchat dle Frolova, začal jsem trénovat jeho endogenní dýchání. Já to všechno přičítám takovému souběžnému účinku všech těch věcí - „Čínská studie“, raw food, endogenní dýchání…
Tohle všechno se nějak smontovalo dohromady… a najednou na to maso nějak nemám chuť. A jím také mnohem méně - jak říká Frolov, tím, jak dýcháte tou jinou technikou, vlastně potřebujete méně jídla.
Takže já třeba celý den vlastně nejím, až se někdy divím, že jsem vůbec nic nejedl… Dýchání podle Frolova trénuju před spaním.
Mám ten jeho trenažér, koupil jsem si ten sifonek… No, Frolov je takovej podivín. Přišlo mi to jednou mailem, že existuje Frolov a jeho endogenní dýchání, tak jsem si říkal, co to je, objednal jsem si knížečku plus speciální trenažér a říkal jsem si, no tak to zkusím, dýchat není špatný, koneckonců dýchat musíte pořád, proč se tedy nenaučit nějakou techniku.
Četl jsem tu jeho knihu, ona se myslím jmenuje „Endogenní dýchání, medicína třetího tisíciletí“. A tenhle Rus se tím zabývá asi třicet let.
Teorie o kyslíku a regeneraci
On k tomu dýchání došel tak, že si kladl otázku, proč mořští živočichové nemají rakovinu. Ani žralok, ani delfín, velryba, dokonce existuje vědecký pokus, kdy „nakazili“ rakovinou žraloka, nějak to do něj chtěli vpravit, a ten žralok se s tím vypořádal po svém.
To tam píše Frolov, to já nevím, já jen parafrázuju tu knížku. No a naopak, že suchozemští živočichové mívají rakovinu.
Takže on si kladl otázku, kde je ten kámen úrazu. A napadlo ho, že to je ve způsobu dýchání. Dospěl k teorii, že běžné dýchání je škodlivé pro organismus.
Je to na hlavu, ale zároveň to má logiku. On říká: Viděli jste někdy někoho po sportovním výkonu? Připadá vám jako zdravý člověk?
Ten přece vypadá jako někdo, kdo téměř umírá, a pak se z toho týden vzpamatovává. Potřebuje rehabilitaci, regeneraci, maséra…
No a Frolov říká, že to je tím, jak se k buňkám dostává hodně kyslíku. Tak ten kyslík v buňkách provádí takový horký zážeh červených krvinek v plicích.
Ty jsou hodně nabuzené, jdou do srdce, srdce je „frkne“ do tepen a pak se dostanou do celého těla. Jsou agresivní a ničí ty tepny.
A nejzničenější jsou pak tepny u srdce. Proto se tam musí dělat „bajpásy“, proto je tam nejvíc problémů.
On říká, že tyhle zdivočelé krvinky se brzy vybijou a nedonesou energii do kapilár. A vy pak začnete mít problém s prsty, klouby, otékají vám nohy.
Jeho třicetiletá zkušenost tvrdí, že tímhletím jeho dýcháním, které přivádí do těla méně kyslíku, vybudíte v těle proces, že tělo si ten kyslík samo vyrábí.
To je podle něj takzvaný studený zážeh. Tělo se při něm zaplaví vnitřním kyslíkem, je naplněno i v kapilárách, neničí se tepny a tělo regeneruje.
Samozřejmě on sám se díky tomu vyléčil z několika nemocí, v Rusku takhle vyléčil stovky lidí. Říká, že to nikomu neuškodí a mnohým to pomůže k lepšímu uzdravení.
Uvedené vysvětlení je popisem Frolovovy teorie, jak ji Jaroslav Dušek v rozhovoru reprodukuje. Tvrzení o léčbě nemocí nebo o účincích omezeného přísunu kyslíku nelze bez odborného posouzení chápat jako bezpečný návod k léčbě.
Čtyři dohody, Pátá dohoda a Toltékové
Na Lávce pravidelně hrajete velmi populární představení „Čtyři dohody“ a „Pátou dohodu“, které vychází z učení Toltéků. Která z nich je vám nejbližší?
Já mám rád všech pět dohod, ale nejvíc je mi blízká ta pátá, která je nejradikálnější, nejpodivnější, nejzvláštnější a taky je mi v něčem nejbližší právě pro tu svoji zvláštní radikálnost v odstupu od všech těch názorových systémů.
Což je velmi překvapivý krok, ale já ho považuju za nezbytný v tom, aby se člověk vůbec mohl skutečně zbavit určitého vězení svého vlastního vědění.
V jeho pojetí tedy Pátá dohoda představuje především radikální odstup od přesvědčení, která člověk považuje za samozřejmá. Nejde jen o divadelní představení, ale také o způsob, jak otevírat otázky osobní svobody, vnímání a odpovědnosti za vlastní nálady.
Cesty do Latinské Ameriky
Je to spojeno také s Duškovými cestami za původními obyvateli Latinské Ameriky. Byl jsem se tam podívat, byl jsem v Peru, Mexiku, Bolívii a stalo se, že jsme tam nějaké Indiány potkali.
V Mexiku jsme byli přímo za takovým indiánským učitelem. Za nimi jsme jeli díky Míše Petersen, to je kamarádka, ona se s nimi už znala, tak jsme se tam vypravili se skupinou asi dvaceti lidí.
Jeli jsme tam na jarní rovnodennost a tančili s Toltéky před pyramidami v Teotihuacánu.
Tanec před pyramidami v Teotihuacánu
Cítíte toho mnoho z různých stran, od únavy, zmatku, protože tančíte, je velký vedro, při tom tanci nesmíte přestat nebo neměla byste opustit ten kruh, nemáte mít na hlavě čepici, takže máte na tom prudkém slunci obnaženou hlavu, přemýšlíte, jak tohleto dopadne, ty tance trvají několik hodin.
Takže je to i fyzicky náročné, dostáváte se do takových podivných stavů, tančíte a občas už trochu nevíte, jestli máte lehkou halucinaci nebo jestli se prohlubuje váš klid, trošinku se odehrávají takové zvláštní věci…
Je to taková paleta zážitků, mnohovrstevnatý košík.
Dětství v přírodě a na Barrandově
Jaké bylo vaše dětství? Já měl hezké dětství. Vyrostl jsem na zahradě vily, popsal jsem to v knížce („Ze mě“), takže o tom nechci moc povídat.
Jezdili jsme hodně na Sázavu pod stan, pak tam děda postavil chatu, když mi bylo sedm roků. Dětství bylo hodně na zahradě, v přírodě a taky hodně ve skleníku, který byl u té vily na Barrandově.
Děda tam měl obrovský skleník, kde byly jihoamerické rostliny včetně obrovské palmy. Ta palma pak ten skleník celý nadzvedla, takže pak už museli pokácet palmu a celý skleník zbořili…
Dneska tam ta vila pořád stojí, celý skleník je kompletně zrekonstruovaný, i ta vila je zvýšená o patro, má ji nějaký Rus.
Divadlo, improvizace a herecká práce
Jaroslav Dušek je spojený především s divadlem, improvizací a živým kontaktem s publikem. Hraje s Pjérem la Šé’zem, Zdeňkem Konopáskem, Alanem Vitoušem a Viktorem Zborníkem.
Já s nikým moc často nejsem, protože my hrajeme s klukama, s Pjérem la Šé’zem a Zdeňkem Konopáskem, s Alanem Vitoušem a Viktorem Zborníkem, s osvětlovačem. S těma jsem furt.
A taky můj syn tam dělá zvukaře. Jinak se potkávám s Natašou Burger, s tou hraju v „Manželském vraždění“ v Divadle Na Jezerce, s dalšími herci se ale nestýkám, protože nehraju v ničem takovým klasickým.
Já už ani netočím filmy, takže nikoho nepotkám. K filmovému natáčení by se však podle svých slov vrátit mohl, pokud by považoval konkrétní látku za dostatečně zajímavou.
Podmínky pro filmovou roli
A šel byste do natáčení filmu, kdybyste dostal nabídku? Proč by ne, kdyby to stálo za to.
Co to je stálo za to? To je, že by člověk opravdu jaksi oželel divadelní představení, protože já to dělám tak, že si na natáčení dělám čas.
A že bych si řekl: Ano, to fakt stojí za to, abych nehrál na jevišti a místo toho dělal nějaký film. Tudíž by to musela být nějaká látka, kterou bych považoval za zajímavou, přínosnou.
Točit jen tak, proto, aby člověk točil, to se mi nechce.
„Úsměvy smutných mužů“
Beznaděj protialkoholní léčebny, příběhy lidí se závislostí, drsné i humorné příběhy. Taková byla kniha Úsměvy smutných mužů od spisovatele Josefa Formánka, a pokud se zadaří, bude takový i film, který podle knihy nyní vzniká.
Jednu z hlavních rolí si v něm zahrál i Jaroslav Dušek, a jak v rozhovoru s Lucií Výbornou říká, s jejím přijetím příliš neváhal.
„S Pepíkem Formánkem se znám dlouhá léta, půjčil mi třeba originální šamanské věci na představení Caveman. Když pak procházel svou složitou epizodou, kdy skrz něj promlouval Bůh, jsme se sešli u něj doma a bylo to velmi zajímavé,” vzpomíná.
Kniha Úsměvy smutných mužů vznikla podle skutečného příběhu, který Josef Formánek na vlastní kůži prožil. I proto dnes Jaroslav Dušek ví, jak ve skutečnosti skončil muž, který posloužil jako předobraz pro jeho postavu.
„Vypařil se, ale možná se potkáme v CERNu,” říká. On sám předpovídá, že Úsměvy smutných mužů nebudou snadno přijímaným filmem.
„Koneckonců se odehrává v protialkoholní léčebně, všechny situace jdou na dřeň,” říká.
Úsměvy smutných mužů (2018) - Trailer 1 / Simona Babčáková, Jaroslav Dušek
Technologie, vztek a osobní svoboda
Máte rád technické vynálezy, technologie? Já mám rád takový ty technologie, jako je voda, jako je čmelák, jako je včela, to jsou moje technologie. Ty obdivuju.
Jestli myslíte přístroje, já moc nejsem ten typ, kterej by to obdivoval, něco samozřejmě používám - mobil a počítač, automobil taky, ale moc tomu nerozumím.
Snažím se tyhlety vynálezy držet trochu od těla, ne že bych tomu propadal.
Jak reagovat na chování ostatních
Cítíte vztek, když někdo vedle vás v tramvaji zuřivě telefonuje a vy se tak dozvíte všechno o jeho intimním životě? Mě to moc nezlobí, já se odnaučil se zlobit.
Protože opravdu nevím, co by mi to přinášelo, kdybych se zlobil. Rozhodně by mi to nezlepšilo náladu.
Akorát by se i mně přitížilo, a to se mi nechce. A už vůbec bych nedopustil, aby nějaký jiný člověk, který jakoby něco řeší, ovládal moji náladu.
Nevím, proč bych já měl být závislý na nějakých lidech, kteří dělají nesmysly, proč bych si měl kazit náladu ve vleku jejich aktivit.
Rodina, děti a vnoučata
Syn dělá v televizi, on pracuje jako technik vysílání, dělá občas s námi, jezdí s námi na zájezdy. Je výbornej, sám taky hraje divadlo, s dcerou, se svými kamarádkami, například „Malého prince“.
Teď budou hrát takové příběhy, „Vlaštovička“ se to jmenuje. Taky hrál v představení „Muž, který sázel stromy“.
A dcera, ta studuje francouzštinu a tlumočnictví a taky hraje divadlo.
Divadelní tvorba Ivety Duškové
S vaší paní Ivetou se potkáváte i v rámci představení? Vůbec ne, my se sice dřív potkávali v rámci představení Na Lávce „Čtyři polohy a jedna Vesna“, kde se mnou hrála, ale nějak jsme se dohodli, že to není asi naše cesta.
Měli jsme představení „A láska“, které se zároveň jmenovalo „Aljaška“ - to jsem hrál já s Ivetou a s Pavlem Seidlem, to bylo společné.
Ale jinak ona píše svoje hry, její doménou je hlavně divadlo pro ženy a pro rodiče s dětmi. Takže ona dělá představení spíš pro tohleto publikum a tam má skvělé věci, píše hry, režíruje.
Tamhle naproti přes řeku je malinké divadlo Kampa, hrozně hezké, protože tam se dělají takové pěkné věci.
Já tam dělal improvizace, malou „Vizitu“, „Duši K“, Ivetka tam režíruje nebo pořádá představení pro matky a dcery, to je představení „Na cestě“, nebo představení „Blaženka“, které je věnováno ženám, a dokonce i domácímu násilí.
No a pak tam má představení pro děti, teď udělali pohádku „O vodníkovi“, což je taková pohádka z Čertovky, pak mají „O kapru Karlovi“, hrají „Ronju“, „Oheň na hoře“…
To dělá moje žena a výborně jí to jde!
Radíte jí? Já se do toho nepletu. Někdy mě pozvou na generálku a já jim někdy řeknu svůj divácký vjem, ale jinak se do toho nepletu. Ona si ví rady.
Radost z vnoučat
Jste trojnásobným dědečkem, jak si to užíváte? No to je nádhera! Pozor! Moje vnoučata jsou úžasný.
Bývají u nás často. Rádi se vidíme. Je jim osm, šest a čtyři.
Vnuk je narozený 10. března, na Den Tibetu.
Charita a pomoc lidem v nouzi
Když už jsme u toho Tibetu, přispíváte lidem v nouzi? Víte, my to máme tak, že když hrajeme představení „Čtyři dohody“ nebo „Pátou dohodu“ na zájezdu mimo Prahu, je vždycky zvykem, že z toho představení jde část tržby na nějaký dar.
To záleží na tom, jak velká je tržba, protože čím je větší, tím větší je i dar. A většinou to jde na věci u nás, v republice.
Buďto na nějaký místní účel (lesní školka, skupina postižených lidí, klub vozíčkářů), nebo je to nějaká konkrétní akce, charitativní či kulturní.
Část peněz dáváme na věci, které dlouhodobě z každého představení podporujeme, a to jsou většinou neslyšící nebo Rolnička Soběslav, zařízení pro tělesně a mentálně postižené.
Když odehrajeme čtyři představení za měsíc, dá to okolo 250 tisíc, takže za rok je to skoro milion nebo dva, to jsou velké sumy.
A do zahraničí - přispěli jsme na „Život postaru“, přispíváme tak Indiánům v Ekvádoru, kteří se snaží koupit kus amazonského pralesa, aby zabránili těžbě ropy, dřeva…
Podpora dětí v Peru
A soukromě? My s manželkou dlouhodobě podporujeme dvě dívenky v Peru, dvě malé Indiánky, sestry Naomi a Kelly z Haparquilia, což je vesnice vedle Cuzca.
Posíláme prostředky na jejich studia. Je to vlastně kmotrovství na dálku. Není to adopce, nemáme na ně žádný nárok.
Zvířata v domácnosti a vztah k přírodě
Pobíhají u vás doma kromě vnoučat i nějaká zvířata? No jejda, doma jsou mravenci, mouchy, pak je tam kocour a pes.
Bývala tam i potkanice, krysy, křeček, sojky taky přicházejí na návštěvu. Jinak tam máme hodně strakapoudů, ti jsou hodně šikovní, oni nám destruují fasádu, protože máme izolovaný dům polystyrenem a jim to nějak chutná.
Oni do toho vždycky vymlátí takový otvory… Jsou opravdu šikovní. Jednou se objevil dokonce had, přišel do domu…
„Nepřekážet základní energii“
Jaroslava Duška dnes mnozí považují za muže, který konečně přišel na to, jak „být rád“. A recept? Podle známého herce je to jednoduché.
„Nepřekážet si, vyčistit se od otravy,” shrnuje. „Člověk by neměl překážet základní energii,” dodává.
Například děti jsou rády přítomny, málokteré dítě si hraje s nechutí. Až my je postupně znechutíme: příkazy a iluzí o tom, co má dítě plnit.
Domácí vzdělávání a dětská přirozenost
Děti, které procházejí domácím vzděláváním, jsou podle něj jiné. Od malička si vybírají, co je zajímá, jsou zvyklé na to, že se učí rády.
Když ale přijdou do normální školy, jsou překvapené z toho, že mají ostatní děti ke škole odpor.